Flamenco, ó flamenco

 

   
   

Tancovat jsem začala už jako dítě věku předškolního – to je zřejmé z mého předchozího příspěvku (Jak jsem neutekla). Že si od začátku jdu svou cestou a tanci se můj pohybový projev podobá jen vzdáleně, to je z přechozího příspěvku zřejmé taky. Přesto jsem v průběhu svého života svoje pokusy naučit se tancovat nevzdávala, ale na flamenco jsem si počkala až do věku, který bývá tak vzletně nazýván středním, zralým nebo ještě lépe nejlepším. Flamenco kromě toho, že je prostě krásné, má jednu výhodu - odpadá náročné hledání tanečního partnera a ještě náročnější přemlouvání zmíněného partnera k tomu, aby na zaplacený kurz tanečních vůbec dorazil („Přece musíš pochopit, že hokej má přednost!“).

Na zralá kolena jsem se rozhodla, že si začnu plnit svoje přání, a tak jsem se jednoho krásného dne objevila v tanečním studiu Bailadora. Že tam stále chodím, na tom má největší podíl naše lektorka (nevyhodila mě). Co se uměleckých vloh týče, byly ke mně sudičky bohužel dost skoupé. Nakreslit umím dokonale pouze hada, zpívám si zásadně pouze při vysávání, hrát na hudební nástroj jsem ani nezkoušela. Že je flamenco nejen krásné, ale i hodně těžké, jsem pochopila v okamžiku, kdy jsem se o něj sama začala pokoušet. V duchu se i po čtyřech letech ptám, kdy se konečně flamenco v mém podání začne flamencu podobat… V okamžiku, kdy si moje nohy zapamatují taneční kroky a pokusím se tedy přidat pohyby rukou, nohy přestávají spolupracovat a žijí svým vlastním životem – a tak mohu začít znovu od začátku. O flamencovém výrazu si mohu nechat jen zdát. Pokud se ve chvíli napjatého soustředění pokusím vyrobit na svém obličeji úsměv, vyjde z něj jakási nezdařená napodobenina, připomínající ze všeho nejvíc předsmrtnou křeč.

O tom, že se zúčastním i závěrečného vystoupení, jsem při vstupu do kurzu neuvažovala vůbec. Nechtěla jsem být ale za zbabělce. Svým klientům radím, že s trémou je třeba bojovat, ne jí uhýbat… no jo, to se lehce řekne. Kdysi jsem se na jedné odborné přednášce dověděla, že introvert a tanec je něco jako oxymóron – tyto dvě skutečnosti se navzájem vylučují. Že to tak opravdu je, to jsem plně pochopila až na základě vlastní zkušenosti. Tanec je o emocích, tanec je mimo jiné o sebevyjádření, o expresi navenek, svým způsobem i o exhibici – při vystoupení před lidmi to platí obzvlášť. Těžký introvert jako já ovšem nemá nejmenší potřebu exhibovat a své emoce si nechává pro sebe. Na druhé straně tancovat skupinovou choreografii doma o samotě v obýváku má stejný smysl jako psaní do šuplíku (Tušíte správně, píšu do šuplíku). Pokud při tréninku stojím v první řadě hned u zrcadla, tak rozhodně nejde o to, že bych na sebe zálibně koukala. Důvod je prostý - jsem krátkozraká, na tréninky nenosím kontaktní čočky ani brýle a koukám na naši lektorku, abych pochytila alespoň něco z toho, co se nás s větším či menším úspěchem a především s nezměrnou trpělivosti a optimismem snaží naučit.

I můj současný taneční partner si všiml jedné skutečnosti: Pokaždé, když na nás někdo z našich lektorů při procvičování toho, co jsme se v lekci už naučili, upře zrak, začneme zmatkovat a chyba následuje chybu. Při vystoupeních se tento jev objevuje bez ohledu na to, kolik času, energie a snahy jsem přípravě věnovala. Délka tréninku nehraje roli. Nicméně letošní choreografie se mi obzvlášť líbila, tanec mi jednoduše sedl, a tak jsem se rozhodla znovu utkat s trémou. Zhruba týden před vystoupením mě ale zaskočila zdravotní indispozice. Až do 12. dubna tohoto roku jsem netušila, že existuje něco jako akutní zánět šlach a vůbec bych se nezlobila, kdyby mi tato skutečnost zůstala i nadále utajena. Moje první reakce byla:

Hurá, nebudu vystupovat! V okamžiku, kdy jakýkoliv pohyb pravou rukou provází šílená bolest, na mávání kloboukem opravdu nemyslíte. Jenže po pár dnech a injekcích mi trochu otrnulo. Vážně nebudu vystupovat? Touha tančit se ve zbývajících několika dnech zuřivě prala s mou introverzí a ve výsledku vedla k tomu, že jsem zdvojnásobila své úsilí. Generálka se podařila, na jeviště jsem vstupovala s pocitem, že mě ta bestie tréma tentokrát nedostane. Ten úžasný pocit mi vydržel jen do okamžiku, kdy jsem se na jevišti skutečně ocitla. Vzápětí celé tělo dokonale ztuhlo a v hlavě se objevil průvan … podobně postižené určitě vědí, o čem mluvím…

Je mi už příliš let na to, abych se vzdávala svých snů. Možná se nikdy pořádně tancovat nenaučím a na veřejná vystoupení si nezvyknu. Ale mohu si minimálně říct: Zkusila jsem to. A stálo to za to.

Končím citátem, který jsem objevila kdesi na internetu:

Tak jako beznohý může uběhnout maraton, introvert může hrát v divadle. Dovolila bych si dodat: Nebo v divadle tancovat.

 

   
   

   
         
         
   

Zpět na seznam textů