Jak jsem neutekla 

 

   

   

 

   

   

Taneční večírek, kterého jsem se zúčastnila v pondělí 16.3., vyvolal řadu vzpomínek. Na své zcela první taneční vystoupení si vzpomínám jen matně. Bylo mi tehdy asi pět let a naše MŠ se účastnila Mikulášské besídky v sokolovně malého městečka, kde jsem tehdy bydlela. Pár vybraných holčiček nacvičilo taneční vystoupení a já jsem byla mezi nimi. Moc jsem se na vystoupení těšila. Jediný kluk v naší skupině byl převlečený za sněhuláka, holčičky v krátkých širokých sukýnkách představovaly sněhové vločky. Netuším, kde se tehdy maminkám podařilo koupit bílé punčocháče. V tehdejší době se totiž prodával jeden jediný typ punčocháčů – a to byly ty známé v ošklivé pískové barvě, které když se natáhly na nohy, končily někde v podpažní jamce, ale sed se při sebevětší snaze nedostal výš než lehce nad kolena. Nicméně všechny holčičky byly bílé jako sníh, počínaje krepovými čelenkami na hlavě, přes bílé halenky a sukýnky a zmíněnými punčocháčkami a cvičkami konče. Aby byl dojem třpytících se sněhových vloček dokonalý, měly jsme na kostýmech našité stříbrné řetězy, původně pravděpodobně určené na vánoční stromek.

Z celého vystoupení si pamatuji jen jeden okamžik – všechny holčičky s rukama v bok byly otočené vlevo, já jediná jsem koukala doprava. Přísná paní učitelka stojící za závěsem zuřivě gestikulovala a syčivě volala moje jméno. Později mi vyčítala, že jsem pokazila celé vystoupení a na žádné další už jsem vybrána nebyla. Dnes bych paní učitelce asi vysvětlila, že mám zkříženou lateralitu a prostorová orientace tudíž není mojí silnou stránkou. To jsem tehdy ovšem nevěděla, a tak jsem si z celé zkušenosti odnesla pořádný šrám na své malé dušičce. K dalšímu veřejnému vystupování jsem dlouho nenašla odvahu. Chuť k tancování mi ale paní učitelka nedokázala vzít. Řadu let jsem chodila do „rytmiky“, což bylo cvičení spojené s baletními prvky a po přestěhování se do Brna jsem se moc těšila na taneční pro středoškoláky. Představovala jsem si, jak vířím sálem ve svých blankytně modrých šatech v náručí nějakého urostlého, milého hocha … a vznáším se… no, skoro jako ta sněhová vločka.

Zkušenost z tanečních se ovšem mým snům podobala jen vzdáleně. Sál byl narvaný k prasknutí, nohy jsem měla během pár minut bolestivě pošlapané, silonky děrované a brýle zamlžené. Byla jsem totiž silně krátkozraká a v té době už jsem musela nosit brýle trvale. V zadýchaném sále jsem se ale okamžitě potila a potily se také moje brýle. V té době jsem vážně přemýšlela o tom, že bych měla dát podnět k vývoji miniaturních stěračů na brýle. Navíc výběr brýlí byl v hluboké totalitě asi tak široký jako výběr zmíněných punčocháčů pro děti. Za velkými obroučkami a tlustými skly se moje výrazné oči úplně ztratily. Kluci dávali k mému zklamání přednost neobrýleným spolužačkám. Přesto jsem se nějak dolopotila až do bronzových tanečních. Dál už jsem bez stálého tanečního partnera pokračovat nemohla.

Můj pozdější manžel naštěstí tancoval rád. Občas jsme spolu absolvovali nějaký ples a plánovali, že až nám děti trochu odrostou, přihlásíme se do tanečních pro dospělé, abychom byli schopní zvládat víc než základní taneční kroky. Bohužel dřív než jsme stihli svůj plán realizovat, přišel rozvod.  Nějakou dobu jsem zkoušela hledat tanečního partnera na inzerát, ale bylo to bez úspěchu. Taneční hodiny pro dámy bez partnera, pořádané Starletem, mě příliš nenadchly. Párové tance jsou párové tance a tančit třeba tango ve skupině dam bez tanečníka, to nějak nebylo ono. Začala jsem se poohlížet po tanci, ke kterému bych partnera nepotřebovala. A právě díky Starletu jsem se poprvé zblízka seznámila s flamencem, když jsem měla možnost sledovat nádherné vystoupení jednoho kurzu. Bylo rozhodnuto – pak už stačilo jen najít vhodné lekce ve vhodnou dobu. Lékařka mi dupání vzhledem k věku a stavu mých kloubů příliš nedoporučovala, tak jsem situaci vyřešila po svém – k flamencu jsem přibrala ještě jí doporučené kurzy břišních tanců a bylo to.

Do první hodiny flamenca jsem šla s řadou obav. Že budu mezi mladými děvčaty vyčnívat svým věkem, svou dřevnatostí, svým pomalým vedením, že lektorka bude přísná podobně jako ta učitelka z dětství, že se nebudu chytat a že peníze za kurz budou zbytečně vyhozené. Bohaté rodiče jsem neměla, ale co se týče rychlosti pochopení tanečních kroků, občas jsem je podezřívala, že museli mít někde tajně ulité milióny. Všechny moje obavy se ale rozptýlily během první hodiny. Taneční studio je příjemně malé, moje kolegyně až na výjimky podobného věku a naše lektorka prostě skvělá – milá, trpělivá, usměvavá a ochotná opakovaně vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat…

Výrazně jiná je situace v Centru tance, kam jsem začala chodit na kurzy orientu a které jsem si sama pro sebe přejmenovala na „velkovýrobnu“. Čekala jsem, že v kurzu budou převládat dámy starší a pokročilé s postavami, které budou odpovídat věku, jak se ale záhy ukázalo, velmi jsem se mýlila. Mezi mladými děvčaty jsem si připadala tak trochu jako trní mezi růžemi. Lektorka ale byla tak energická a pozitivně laděná, že nás svým nadšením dokázala strhnout natolik, že jsem jí odpouštěla i mnou tolik neoblíbené zdrobněliny. Nezapomenu na lekci, ve které nám vysvětlovala techniku shimmy a rozdělila shimmy na ramenní, kolenní a pánevní.  „Pak ještě podle jedné mé kurzistky existuje shimmy po třicítce,“ dodala s poukazem na věkem uvolněné, visící a třesoucí se svaly paží. Protože jsem měla zrovna na očích kontaktní čočky, ruce upažené a výjimečně jsem se v zrcadle viděla, bylo mi hned jasné, co má na mysli, i když nám to sama nemůže předvést. Na „shimmy po čtyřicítce“ už jsem se raději neptala. Shimmy po třicítce jsem šikovně zamaskovala topem s netopýřími rukávy, se zbytkem jsem si odmítala lámat hlavu – kdybych měla maskovat shimmy po čtyřicítce, musela bych se asi nacpat do skafandru.

Nechala jsem se totiž přemluvit na vystoupení. Ano, čtete dobře, po víc jak čtyřiceti letech jsem se rozhodla risknout další taneční vystoupení. Z celé „velkovýrobny“, totiž ze všech asi dvaceti děvčat se k vystoupení na večírku Centra tance přihlásily jen celé dvě dívky a Lenka, naše lektorka. Nakonec se nás nechalo ukecat asi sedm. „Ber to jako souboj s trémou,“ poradila mi Lenka. Ok, souhlasila jsem nakonec, jde se bojovat.  Času na přípravu vystoupení však bylo žalostně málo, generální zkouška byla odbytá, protože za námi už čekaly ve frontě další skupiny tanečnic a zázemí v šatnách bylo dost žalostné. Neměly jsme se kde převléct, natož upravit, učesat, namalovat.

Když jsme konečně vylezly na pódium, zjistila jsem, že se dostavila moje stará známá. Tréma. Všechny končetiny beznadějně ztuhly a hlavou mi běžela píseň z Limonádového Joea: „Za chvíli budeš tuhej, jako nikdo druhej…“  Žádnou zásadní chybu jsem asi neudělala, otáčela jsem se na správnou stranu a ve správnou dobu, jen než se mi podařilo ztuhlé údy trochu uvolnit a rozhýbat a v obličeji vyloudit úsměv méně křečovitý, bylo po představení. Výsledné skóre? 1 : 0. Tentokrát vyhrála tréma.

Příprava na vystoupení skupiny flamencových tanečnic – začátečnic byla naštěstí delší a důkladnější. Navíc jsem si nechala od Markéty takticky ušít sukni, abych už nemohla couvnout a utéct, tak krásnou sukni přece bylo třeba vyvětrat! Při posledním tréninku nám Markéta udělila i pár dobrých rad, co dělat v případě, když něco popleteme. „Co uděláte, když zapomenete kroky?“ „Utečeme?“ ozvala se odpověď ze sálu a následoval smích. „Neutečete! Budete se dál usmívat a předstírat, že to co tančíte, je v pořádku. Nejste přece na spartakiádě, abyste musely dělat všechny naprosto stejné pohyby.“  Jen mrtvé ryby plavou s proudem, doplnila jsem si ještě v duchu známý citát.

A tak jsem neutekla, neutekl ani nikdo jiný. Neumím posoudit, jak dobře nebo špatně jsme tancovaly. Vím jen to, že celý večer byl pro mě krásný zážitek, který se tolik lišil od večírku Centra tance! Komorní, příjemný, prodchnutý přátelskou atmosférou a nabitý pozitivními emocemi. Na vystoupení jsem pozvala svoje dospělé děti. Na závěr se pokusím volně ocitovat slova své dcery, která již na rozdíl ode mne absolvovala řadu vystoupení, takže má možnost srovnávat:

„Jsem tak ráda, žes mě pozvala. Mám za sebou dobrý den, ale večer byl ze všeho nejlepší. Taková lahůdka, třešnička na dortu. Krásné tancování, takové až domácí prostředí, báječná atmosféra a moc milá průvodkyně. Mělas pravdu, Markéta je úžasná – milá, přirozená, na nic si nehraje a ještě ke všemu je i vtipná."

A můj souboj s trémou? Opět se dostavila, mrcha. Ale skóre je tentokrát 1: 1 

 

 

   
         
         
         
   

Zpět na seznam textů